Josef Mašín, hrdina nejen od Zborova

2.7.1917 proběhlo u městečka Zborov na Ukrajině vojenským významem jedno z nejmenších, ale zásadní pro další formování čsl. jednotek v Rusku, ale především pro zdárný rozvoj, podporu a uznání myšlenek Čsl. zahraničního odboje.

Průběh a výsledky této bitvy jsou všeobecně známy. Co se ví už méně, že v československých jednotkách tehdy bojovala řada později významných osobností. Např. Jan Syrový, pozdější významný generál a během mnichovské krize na čas ministerský předseda a ministr národní obrany, který byl pro svou ztrátu pravého oka během bitvy a nošení černé pásky přes něj nazýván „Zborovský Žižka“. Dále lze jmenovat např. spisovatele Rudolfa Medka či rozporuplnou osobnost Radolu Gajdu, který se stal již v roce 1918 generálem, avšak pro svůj politický vliv byl v Československu ve dvacátých letech neprávem obviněn z pokusu o puč, což ho přivedlo až ke spojení s českými fašisty, Ludvík Svoboda, armádní generál a prezident ČSSR, Emanuel Moravec - český politik, legionář, voják z povolání, teoretik válečnictví, publicista a ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády a další.

A také 21-letý mladík, Josef Mašín. Kdo to vlastně byl?

Josef Mašín se narodil 26. srpna 1896 v obci Lošany u Kolína jako jediný syn sedláka Aloise Mašína a jeho ženy Marie. V letech 1907-11 docházel na české reálné gymnasium v Kutné Hoře. V rozmezí let 1912-15 studoval střední zemskou školu v Roudnici nad Labem.   

Poté krátce studoval rakousko-uherskou vojenskou akademii. Přednášky o taktice a strategii byly ale nepraktické a nemoderní. Mašína vyučoval starý důstojník rakouské armády, který když si nemohl na něco vzpomenout, zvolal: "Säbel hoch und hurrah!" - Šavle hore a hurá!  Jednou byl Mašín dotázán, jak by se dostal z učebnicového obklíčení, na to on odpověděl: "no snad Säbel hoch und hurrah!". Nedlouho po tom byl ze školy vyloučen.                        

28. dubna 1915 byl Mašín odveden a zařazen k c.k. pěšímu pluku 36, s kterým odjel na ruskou frontu. Naneštěstí vyfasoval o číslo menší boty, které ho hrozně dřely. Navzdory rozkazu, který vydal jeho velící důstojník si boty zul, ale když to zjistil velitel zbil Mašína jezdeckým bičíkem. Ještě tu noc Mašín dezertoval a vzdal se Rusům.    

V letech 1916 až 1921 pak bojoval v Československých legiích v 1. čs. střeleckém pluku. Několikrát byl zraněn (jednou velmi vážně střelou do břicha, měl ho ale prázdné, takže přežil). Bojoval v bitvách u Zborova, u Bachmače a na transsibiřské magistrále. Byl také mimo jiné vyznamenán Křížem sv. Jiří  (vysoké ruské vyznamenání). Přešel na pravoslavnou víru a přijal jméno Vladimír.  

Po návratu do Československa se stal štábním kapitánem čs. armády. V roce 1922 absolvoval granátnický kurs v Milovicích. V letech 1923-27 sloužil u dělostřelectva v Českých Budějovicích a od roku 1927 do roku 1928 v Jindřichově Hradci. V letech 1928-1939 sloužil jako zástupce velitele pluku u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova.        

18.června 1929 se oženil se Zdenou Novákovou, s níž měl tři děti: Ctirada, Josefa a Zdenu. 14.března 1939 byl degradován z důvodu neuposlechnutí rozkazu neklást odpor okupantům. Po odchodu z armády se rozhodl dál bojovat proti okupantům zprvu neorganizovaně, později v rámci organizace Obrana Národa. Tam se také setkal s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem, se kterými utvořil legendární skupinu: Tři králové. Tato skupina mimo jiné získávala cenné zpravodajské informace, shromažďovala zbraně, tiskla a distribuovala ilegální materiály a prováděla sabotáže.    

Josef Mašín byl dopaden Gestapem 13. května 1941 v Praze Nuslích. Mašín se nacházel v konspiračním bytě kde právě s Morávkem a radistou Peltánem vysílali do Londýna. Když gestapo zazvonilo, Mašín se se zbraní v ruce vrhl ke dveřím. Morávek s radistou se zatím zoufale snažily zničit odesílané informace. Mašín otevřel dveře a skrz kapsu svou pistolí střelil nejbližšího gestapáka do břicha. Vyběhl na chodbu, která už je plná gestapáků podaří se mu ještě několikrát vystřelit a zasáhnout, dokonce ještě přeskočí zábradlí, ale to už se na něj snese déšť střel dvě z nich ho zasáhnou. Mašín je po zatčení odvezen do vojenské nemocnice, kde se ještě pokusí uniknout. Po tomto incidentu je definitivně převezen do Petschkova paláce. Tam je vyslýchán a brutálně mučen, ale Josef Mašín neudá ani jednoho ze svých spolupracovníků. Několikrát se pokusil o sebevraždu a je také jediným vězněm, který se pere s vyšetřovateli, proto k němu chodí minimálně ve dvou. Ještě se pokusí Mašína přesvědčit, když ho přivedou k cele jeho ženy a nechají ho podívat se dovnitř. Ani to však Mašína nezlomí. Josef Mašín je popraven 30. června 1942 na Kobyliské střelnici a jeho poslední slova jsou: "Ať žije Československá republika!".  

Po válce byl Josef Mašín povýšen in memoriam do hodnosti brigádního generála a v květnu 2005 in memoriam do hodnosti generálmajora. Jeho žena Zdena Mašínová byla několik měsíců vězněna gestapem, po válce vyznamenána čs. válečným křížem. V roce 1953 byla odsouzena komunisty k 25letům vězení za údajnou pomoc při činech, které spáchali její synové (ve skutečnosti o nich nic nevěděla). Zemřela v komunistickém žaláři 12. června 1956.

Vzpomínky Josefa Mašína na bitvu u Zborova:

„Při pronásledování nepřítele pronikl jsem s několika bratry daleko za vesnici Travotluky. V jedné jámě po granátu jsme našli těžce raněného rakouského poručíka, kterého obvazoval voják. Oslovil jsem je, oba byli Češi. „Pan leutnant je těžce raněn,“ řekl mi voják. Smrtelně bledý mladý poručík obrátil ke mně oči plné údivu a ptal se: „Vy jste Češi?“ Odvětil jsem, že je nás celá armáda, na což odpověděl slabým hlasem s námahou: „Myslel jsem si, že nejste Rusové, ale jak to, že jste Češi?“ Nebylo času na vysvětlování, neboť bratři mi hlásili, že jsme příliš vpředu, nemáme spojení na strany a proti nám postupuje silný řetěz nepřítele, který také již vpravo vzadu vniká opět do vesnice. Vtom už na nás nepřítel zahájil palbu. Nezbylo, než ustoupit k našim, kteří zůstali na návrší před vesnicí. Na okraji jámy ležela brašna na mapy a pistole raněného poručíka. Vzal jsem oboje. Raněnný poručík nespustil se mne oči a slabým hlasem pravil: „Jen si je vezměte, jen si je vezměte“. Přitom těžce zvedal svoji zesláblou ruku, jako by mi chtěl věci podat. Pochopil jsem a instinktivně jsem vycítil, že nám chce aspoň v něčem prospět a že jen tragický osud mu zabránil, aby nebyl v našich řadách.“