Maratón naděje

Když byla v roce 2004 vyhlášena anketa o nejvýznamnější osobnost Kanady, skončil na druhém místě Terry Fox. Mladík, který se v roce 1980, bez amputované pravé nohy, vydal na běh napříč zemí, aby vybral co nejvíc peněz na výzkum 

 rakoviny. Až za ním se umístili držitelé Nobelových cen, slavní hokejisté či vynálezci. Jeho poselství má stále velký ohlas. Je příběhem odvahy, cílevědomosti a naděje.      

Terry Fox, celým jménem Terrance Stanley Fox, se narodil 28.7.1958 ve Winnipegu v Kanadě. Vyrůstal v Port Coquitlam v Britské Kolumbii. Jako aktivní teenager se zajímal o sport. V 18 letech si při automobilové nehodě poranil koleno a po několika měsících přišla krutá diagnóza. Terry Fox měl osteosarkom, tedy zhoubný nádor kostní tkáně, který se nejčastěji vyskytuje u mladých lidí. Okamžitá operace – amputace pravé nohy a chemoterapie. Lékaři dávali 50% naději.

Při pobytu v nemocnici na něho zapůsobily hlavně osudy nemocných dětí. Uvědomil si nutnost a důležitost výzkumu léčby rakoviny. Po propuštění z nemocnice se dal na basketbal vozíčkářů. Mnohem větším impulsem byl pro něj novinový článek, kde se dočetl o Dicku Traumovi, který jako první člověk s amputovanou nohou uběhl maraton. Rozhodl se, že během 14 měsíců na závod natrénuje. Ale to už měl v hlavě mnohem ambicioznější plán. V srpnu 1979 se konečně postavil na start maratonu v Prince George. Doběhl poslední, s odstupem deseti minut na předposledního, ale aplaus od diváků i ostatních účastníků mu dodaly kuráž. A druhý den tedy rodině oznámil, že chce přeběhnout Kanadu od východu k západu a na cestě vybrat milion dolarů, které věnuje na podporu výzkumu rakoviny.

Přes nesouhlas lékařů odstartoval Marathon of Hope 12. dubna 1980 blízko města St. John´s v provincii Newfoundland. Terry Fox se rozhodl běžet z východu na západ, ačkoli při opačném směru by mohl využít lepší podpory větru. Chtěl, aby jeho cesta končila v Britské Kolumbii, kde žil. Ponořil tedy botu připnutou na protéze do vln Atlantického oceánu a vydal se na dlouhou pouť. Neměl za sebou žádnou promotérskou firmu ani pečlivě připravenou kampaň. Spoléhal jenom na své odhodlání, vytrvalost a na přízeň lidí. Fox od začátku nastavil přísná pravidla, za jakých bude přijímat finanční dary. Už tehdy byla charita i dobrým byznysem a mnozí ji využívali hlavně k tomu, aby propagovali svoje ego nebo svoje firmy. To odmítal. Od Fordu dostal dodávku, od Adidasu běžecké vybavení, další firmy mu zajistily poukázky na naftu nebo nákup jídla. A s tím vyrazil. Běhal s bolestí a s dalšími problémy, ale to ho netrápilo tolik jako malý zájem o jeho příběh a celou akci. Lepší to bylo v Ontariu.

V Ottawě slavnostně zahájil zápas v americkém fotbalu, už se o něm víc psalo, lidé ho poznávali, čekali na něj, zvali ho na oběd nebo ho nechali u sebe přespat. A peněz přibývalo. Terry se cítil celou dobu pod velkým psychickým tlakem. Byl od přírody introvert a plachý kluk, teď najednou musel mluvit na veřejnosti nebo s novináři. Ale naučil se i tuhle roli.

Pokud byl Terry Fox na začátku rozčarován z malého zájmu v některých oblastech, cesta do Toronta se změnila ve velký triumf. Na hlavním náměstí na něj čekaly tisíce lidí. Setkal se i se svým hokejovým idolem Darrylem Sittlerem, od bývalého obránce Bobbyho Orra dostal šek na 25 tisíc dolarů, se svými dary se hlásilo stále víc velkých a důležitých firem. Terry se stal celebritou v pravém slova smyslu. Byly ho plné noviny i televize a svůj původní plán, vybrat milion dolarů, zvýšil na 24 milionů. Tak, aby symbolicky od každého Kanaďana získal dolar.

Ale byl stále víc a víc unavený. Zmáhaly ho nejen přibývající kilometry, ale i povinnosti, které měl po uběhnutí své denní dávky (a někdy to bylo víc než 42 kilometrů). Místo, aby odpočíval, chodil řečnit na recepce, na besedy do škol, na setkání s nemocnými, rozdával rozhovory nebo prostě jenom seděl u telefonu a organizoval program na další dny. Dělal to rád, zároveň ho to všechno velmi zmáhalo. Když ke konci srpna běžel v blízkosti Thunder Bay, stále ještě v Ontariu a zhruba ve dvou třetinách plánované trasy, přidal se další problém. Kašel. Suchý, dráždivý, intenzivní kašel. Terry Fox měl mestastázy na plicích. „Rakovina je zpátky,“ prozradil davům novinářů z lehátka krátce před tím, než speciálním letadlem odletěl do Vancouveru, kde se ho v Royal Columbian Hospital ujal na Slovensku narozený lékař Ladislav Antonik.

„Nevzdám se. Budu bojovat, dokud to půjde. A pak se vrátím a svůj Maraton naděje doběhnu,“ vzkazoval Terry Fox podporovatelům. Za 143 dnů na cestě, kdy uběhl 5373 kilometrů, vybral 1,7 milionu dolarů. Po televizním charitativním pořadu, který sledoval z nemocničního lůžka, částka překročila 10 milionů. A po roce už to bylo, jak si přál, víc než 24 milionů. Část jeho snu se splnila. Byl poctěn i spoustou vyznamenání: od Řádu Kanady (získal jej ve 22 letech jako nejmladší oceněný v historii) až po Lou Marsh Trophy, kterou dostává nejlepší kanadský sportovec roku.

Bohužel rakovinu se lékařskému týmu zastavit nepodařilo. Nádor v levé plíci byl příliš velký a příliš blízko srdce, aby se dal odstranit operací. Na řadu přišla opět chemoterapie. Terry dostal zápal plic a upadl do kómatu. Zemřel 28. června 1981. Brzy ráno, ještě před rozedněním, tedy v době, kdy nejraději běhal. Přesně za měsíc by oslavil 23. narozeniny.

Jeho smrt otřásla celou Kanadou. Muž, kterého ještě před rokem a čtvrt nikdo neznal, dokázal zemi semknout. A předal lidem naději, že i s nejhoršími věcmi se dá bojovat, ukázal jim, že je na každém z nás, jak smysluplně naložíme se svým životem. Jeho pohřeb přenášela celostátní televize, zádušní mše se konaly po celé zemi a na veřejných budovách byly vlajky staženy na půl žerdi, což je pocta, které se obvykle dostává pouze státníkům. Dnes jsou po Terrym Foxovi pojmenovány ulice, parky, stipendia, sportoviště…

A také nadace, u jejíž založení stáli členové rodiny. I téměř 35 let po jeho smrti vybírá peníze na výzkum rakoviny a pořádá nesoutěžní a charitativní Běhy Terryho Foxe, které se konají téměř po celém světě (v letech 1993-2007 i v České republice). Dnes mají mladí lidé postižení osteosarkomem šanci 80 procent, že budou vyléčeni. O polovinu větší než před čtyřmi desítkami let. I díky 650 milionům dolarů vybraným na výzkum rakoviny na základě odkazu kanadského mladíka, který si v roce 1980 na břehu Atlantiku řekl, že člověk by se neměl nikdy vzdávat, a rozběhl se za nadějí.

Zdroj: Wikipedie a internet